Ač je to k nevíře (vzhledem ke způsobu organizace celé akce) sedíme ve vlaku a valíme v sestavě Aleš, Michal, Ondra, Pavel a kytara na východ na 4. pogymplovský třídní výlet. Kluci nedorazili úplně včas, takže jsem nebyl ušetřen nádražního stresu s vyhledáváním volného kupé, úkolu nad síly člověka, který se do této činnosti pustí 20 minut před odjezdem. Výsledek – sedíme v kupé 4 s jedním cizím chlápkem. Žádná trága, řeklo by se, no jo, jenže 4 místenky z Třebové přisuzují jednomu z nás Černýho Petra. Ten se nakonec naštěstí nekoná, protože v ČT se všechny „naše místenky“ rvou do vedlejšího kupé, kde pijí a hrají skoro až do Popradu.

okrajový význam slova jůůů

Zapomněl jsem zmínit, že zejména Pavel dorazil značně upraven (To proto, že státnice člověk nedělá každý den, že jo. - ). Ožralý jsouce...

Přistoupila skupinka mladých muzikantů s cellem a basou... a holkama (jůůů). Holky pěkně zpívaj (narozdíl od Pavla).

(to si Pavel zařval :-) - , Jó tos mě teda naštvala od Čutor ;-) - )

.... Jak vidno, playlist jsem příliš dlouho nezaznamenával. Děvčata v Chocni vystoupila, bohužel i s Pavlovým vajíčkem. Ten to dost nevybíravě komentoval a mluví teď o nich jako o censored.

Noc jsme strávili ve všech možných i nemožných polohách, které měly umožnit spánek v kupé... moc ale nefungovaly a tak vystupujeme okolo půl osmé v Košicích dost polámaní a nevyspalí.

Kluci jen zaskočili do Lidla a už jsme opět ve vlaku, tentokrát směr Čop. Pavlovu snahu rozloupnout nektarinku trochu odnesl kufřík vedle sedícího sakokravaťáka, ten to ale bere v klidu.

maršrutka

Čop: na nádraží potkáváme skupinku Čechů, kteří míří taky na Rachiv. Projít pasovou kontrolou je intelektuálně náročný byrokratický proces, naše nechápavé ksichty úplně nenaplňují štěstím vojandu, která to tam šéfuje. Hned za pasovkou se nás ochotně ujímá vekslák - USD = 5 UAH, takže berem. Odmítáme odvoz do Rachiva za 100 USD (pro 4), ale bereme do Chustu za 50 USD. Sice to je dražší než vlakem, ale jsme docela rádi. (Rada pro cestovatele: pro cestu dál na východ je nejlepší se dopravit autobusem do Užhorodu (staví před nádražím, jezdí pořád ve formě velkého Tranzitu), je to mnohem levnější a z Užhorodu se dá dostat kamkoliv).

• Čop <–> Užhorod asi 4 UAH

• Užhorod <–> Rachiv asi 25 UAH

veselo v maršrutce

Řidič Voloďa, který mluví plynně slovensky, nám řekl něco málo o Zakarpatí a hlavně v Chustu pomohl sehnat lístky dál a zorientovat se. No a taky to trvalo o dost kratší dobu, protože Voloďa to běžně kalil 120, v protisměru řítící se Kamaz neKamaz, vesnice nevesnice. Sice se aspoň zdálo, že to má Voloďa celkem v rukou, ale i tak jsme se báli. Z Chustu jedem Maršrutkou až do Rachiva, každý za 14 UAH.

slečna u pípy, bez vody

Cesta Maršrutkou je silný zážitek. Velký tranzit, 18 míst k sezení, mnoho cestujících a celé tři hodiny ukrajinský popík značné hlasitosti z repráků na stropě. Say shit.

Rachiv: Dojeli jsme, say wow. Ještě nám hodný řidič maršrutky poradil, co jede až do Luhů – je to karosa, dokonce s českými samolepkami na palubce. Přistupují k nám i Češi, které už známe z Čopu. Konečně se dostáváme do oblasti, která vypadá nezasaženě výstřelky podnikatelského baroka. Ukrajina se holt vzmáhá, nebo aspoň někteří její obyvatelé. V Luhách opouštíme bus i Čechy. Aleš míří do krámu, který funguje i jako hospoda, takže teď už hoši tlačí druhý...

Pohledná slečna u pípy nám odmítla dát vodu, tak vyrážíme bez ní (vody) směrem na jih. Po kilometru odbočíme podél potoka – přítoku Bílé Tisy – z vesnice a kousek za posledními baráčky u dalšího bočního přítoku stavíme, vaříme, jíme, spíme.

sušíme stan, snídáme

Po včerejší únavě spíme až do třičtvrtě na devět. Nevadí, vítá nás slunečný den. Sušíme stan, snídáme.

Vyrazili jsme strmě do kopce po cestičce, která po chvíli mizí v houštinách a my se následující půl druhé hodiny prodíráme houštinami do stále stejně strmého kopce. Máme trochu obavu z medvědů, tak radši děláme ještě větší randál než bychom dělali i tak. Naštěstí se nám s pomocí Michalovy GPSky podařilo najít cestičku a pak i cestu, až jsme konečně na místě, které dokážeme určit i podle mapy. Vědouce, kde jsme, můžeme si v klidu dát obídek.

luxusní výhled po houštinách

Razíme dál vzhůru po cestě, která se chvilkami ztrácí. Michal rozvíjí teorii o medvědích stopách, (Michalovi se jenom stopy zdají podivné a nechce věřit, že by byly od koně nebo motorky. Dál ale raděj volí kompromis krtečka v autíčku a mlčí. :-)) - ) také objevujeme velké hovno a napadá nás, že by mohlo být medvědí. Medvěd naštěstí nikde.

velké ...

Zakempovali jsme okolo páté na pěkné, akorát trošku hrbolaté louce necelé dva kiláky za Kamennaiou. Už po několikáté dneska umíráme smíchy při zmínce o pěkných nohách, to už je však úplně jiný příběh ;-). Sedíme u ohníčku, ale je dost zima a tak raděj po chvíli měníme skomírající přeměnu dřeva v popel za teplo spacáku.

pěkné stoupáníčko, něco borůvek

Tentokrát nás ráno vítá namrzlé tropiko a venku jinovatka, ugh. Po snídani nám docela dlouho trvá než vyrážíme. Konečně jsme se vykopali a zkusili jsme jít po hřebínku.

čtrnáááct	vyšplháno, opět zvítězil čeek

Cesta z mapy bohužel nikde a Alešovi s Pavlem se hrubě nezamlouvá traverz lesem a výhled na podobný konec jako předešlý den. Radši tedy nakonec volíme cestičku, která je pěkně schůdná, ale zato s námi pomalu ale vytrvale klesá. Musíme pak vykrosit pěkné stoupáníčko strmou strání. Jedinou útěchou jsou keříky plné borůvek. Nahoře konečně pořádná značená cesta (číslo 14 - ) podél ukrajinsko-rumunských hranic, vylézáme na ni kousek pod Kurbulem a po nabrání ztracených sil pokračujeme východním směrem na Stih.

pohled na Pip Ivan Cziernogorskij (2020)

Místo medvěda se začínáme bát šíleného ožralého pohraničníka, který by nás zatknul a poslal budovat Kyjev nebo Bukurešť.

azbuka i latinka

Ještě před Stihem nalézáme značené tábořišťátko [označené campsite, (vůbec, jsou zde na cedulích názvy azbukou i latinkou - )] – výborně se hodí k zastávce na oběd a doplnění vody. Za Stihem opouštíme Ukrajinsko-Rumunskou hranici a vydáváme se na sever směrem k hoře Pip Ivan Cziernogorskij (2020), o kterém si myslíme, že je to nejvýchodnější bod bývalé ČSR. O tom, že zde hranice ČSR vedla, svědčí množství hraničních patníků ČS-P (Československo-Polsko) z dvacátých let. Svítí sluníčko a před námi se vypíná Pip Ivan, všude dokola, kam se podíváš, úplně božský výhled na hřebeny. Po krátkém zbloudění začínáme zprudka stoupat a zanedlouho opouštíme les. Pokračujeme klečí – dokonalá horská romantika a místo na kýčovité fotografie krás přírody.

astronomická a meteorologická observatoř z r. 1938	hřeben, pohled z Pip Ivana
kocháme!	záápad

Na Michala přišla jakási únava. Necítí se úplně na výstup (Necítí se vůbec a je rád že donutí nohy k pochodu 20 m bez přerušení i přes to, že má batoh lehčí o pět kilo věcí, které si vzali kluci. Holt měsíc strávený ležením ve skriptech se projevil v plné síle :-( - ) , obejdu s ním tedy kopec po traverzu.

bývalý ČS-P hraniční patník

Aleš s Pavlem jdou přes vrchol, kde se tyčí zbořenina celkem velké budovy (později jsme se dozvěděli, že jde o polskou astronomickou a meteorologickou observatoř z roku 1938, svého času nejlepší v Evropě... dávno tomu, zbyly jen holé zdi a rozpadlé schodiště hluboko v území Ukrajiny).

Na kluky čekáme v takovém minisedýlku, kam když Aleš přišel, chytil ho pocit, že “Už nikam sakra nejdu, nebudem tady lozit po tmě po kopcích.“ Moc jsem se svým návrhem jít až „támhle pod ten špičatej kopec“ nepochodil. „Já tady nebudu chodit s čelovkou!!“ OK, tak aspoň kousek, abychom byli trošku krytí před větrem, který se začal zvedat. Takové místo se nám vynořilo před očima asi za dvě minuty. (Takže jsem ani nestihl Aleše moc provokovat kecama. Jsme tedy stále ještě kamarádi :-)) - ). Jakmile zapadlo slunce, přišla docela kosa (veliká kosa – ). Všichni se přioblékáme, vaříme na vařičích. I stavění stanu s prokřehlýma rukama za svitu baterky a měsíce bylo trochu nepříjemné, vidina teplého spacáku nás ale hnala kupředu.

Dohodli jsme se (Ondra s Pavlem - ), že zítra zkusíme používat míň vulgarismů při úlevných proslovech typu: „Ta ošklivá kytara mě pěkně štve, jak mně táhne batoh dozadu.“

Vítr přivál mraky, jsme teď v mlze, ve stanu. Píšu deník, Aleš dlouho ladí, ale už konečně hraje (Byla opravdu zima, i kytaře - ) Tak dobrou...

ráno, zima, jinovatka, Michal, snídaně

Že jsme včera žasli nad jinovatkou a malými kousky ledu na tropiku... Dneska jsme měli malé rampouchy zevnitř na tyčkách stanu, na tropiku byla jinovatka z vnějšku i zevnitř, voda v láhvích s ledovou tříští, mé vločky připravené zvečera byly zmraženy v kompaktní těleso. GPSka hlásí -1°C ve stanu. V noci muselo být venku asi fakt „pěkně“...

Aleš, kytara, Pavel, Michal, v pozadí Pip Ivan

Přesto jsme s radostí vyběhli vařit snídani :-) Během jezení a balení kolem nás procházejí mladí Ukrajinci, pouze nalehko, směrem na PipIvan. Později jsme zjistili, že spali jen kousek od nás v dalším sedýlku. Na hřebeni vane ledový větřík, na cestu se vydáváme v dlouhých kalhotách, větrovkách a čepicích. A hlavně s vědomím, že dnešní den bude díky včerejší dohodě bez zbytečných hrubých slov. To se sice úplně nenaplnilo, zejména Aleš s Michalem dohodu neratifikovali, ale já a Pavel se snažíme. (On s mantrou „Zkurvenej kopec“ je svět hnedka růžovější a kopec nižší, kluci si to holt nenechali vysvětlit. :-D - )

radost z výhledů rostla nade všechny meze	jezírko u kterého probíhala pozdější siesta
Ondra a Pavel si potykávají s hygienou. Alešův heroický vlez do vody bohužel nezaznamenán.

Kolem poledne potkáváme v protisměru Čechy, kteří s námi jeli busem do Luhů, krátce s nimi vyměníme informace o další cestě a valíme k jezírku, o kterém nám pověděli. Cestou jsme viděli velké množství zákopů s kamennými zídkami a zrezivělým ostnatým drátem – nejspíš pozůstatek první světové války. Jezírko je skutečně malebné, využíváme jej k očistě, i několik temp se dalo udělat, voda však byla jak žiletky.

lidi jsou jen lidi, jsou jen lidi, jsou...

(My kluci, co spolu pořád mluvíme sprostě, v tomhle případě teda akorát já, používáme označení „kurevsky studená“ a zůstáváme pouze u nezbytné hygieny. - )

Po obědě usedáme nad mapou a po rozvážné asi čtvrthodinové rozpravě docházíme k názoru, že bude nejlepší zde zazevlit až do večera.... Zatímco Aleš si čte Týden a Pavel se sluní, já s Michalem vybíráme plac na stan a hledáme nějaké to dřevo na oheň. To se nad hranicí lesa v kleči nehledá úplně nejlépe, ale jde to. Při této činnosti se nám bohužel naplno odhalují veškeré prasárny zde zanechané návštěvníky. Flašky, plechovky, papírky, střepy... je to docela síla.

Stan již stojí, ještě se hodí využít večerního slunka ke krátkému výstupu na Turkul. Michal hlídá věci a hraje si na kytaru, my tři ostatní jdeme. Je boží klid, krásné výhledy nasvícené sluncem klonícím se k obzoru....

pohled na tábořiště z blízkého Turkulu. náš stan je ten dál.

na Turkulu

západ slunce, k večeři Dobrý hostinec, poezie teče proudem

U jezírka se rozhodli přespat ještě dva čeští chlapíci z Prahy.

Vaříme večeři a čaj, sedíme i chvilku u ohýnku, rychle však padá kosa, takže se pakujeme do stanu... Pavel furt nabízí borovičku a nechce se mu spát...

(V noci mě probudilo cinkaní ešusů, které jsme nechali vedle stanu. První mi samozřejmě na mysl přišel medvěd. Vystrčil jsem hlavu ze spacáku, poslouchal a přemýšlel, co kdyby náhodou opravdu byl. Až na ty ešusy a drobné cupitání ale nic, medvěd by asi nadělal větší rámus. Ven ze stanu se mi stejně moc nechtělo. Po chvíli se probudil Aleš a ptal se co dělám. Po odpovědi „Nespim.“, jsem se dozvěděl „Spi“. :-) Venku už nic nebylo slyšet, tak jsem po chvíli zas vytuh. - )

první fotka 6. dne, už máme v nohách pár km

Dneska mi přijde zima o něco méně ostrá, to Michal potvrzuje měřením GPSkou. V předsíňce stanu jsou 4°C. Sedlo ještě spočívá ve stínu, bodejť by ne, když vstáváme o hodinu dřív než jindy (že jako dojdeme dál :) - ). Před stanem spatřujeme důkazy, že v noci skutečně něco šramotilo kolem – víčko ešusu s mými vločkami je shozené a je přetržená šňůrka od stanu. Vločky kupodivu zůstaly netknuté (je to tak hnusný, že by to ani medvěd nežral :)) – ).

pohled zepředu na Hoverlu

Při balení pak objevujeme ještě jeden důkaz – Aleš nemůže najít gumicuky na přivázání kytary k batohu. (To není nic divného, furt něco hledá :-)) - ). Nalézáme je náhodou asi 70m od stanu, avšak pouze dva, což je víc než divné, když gumicuky byly večer svázány tři dohromady... co či kdo to byl?

Navzdory nerozřešené záhadě se vydáváme zpět na hřeben a směřujeme k Hoverle. Po několika málo vršcích se před námi konečně zvedá nejvyšší vrchol Ukrajiny. Nepříliš namáhavý výstup (z posledního sedýlka přibližně 220 výškových metrů na 1km) máme poměrně rychle za sebou, shlížíme na okolní hřebeny z výšky 2061 m.n.m. Vrchol je „okrášlen“ velikým nerezovým křížem, pamětní deskou a cca čtyřmetrovým obeliskem. Pro nás je tu ještě jedno překvápko – stojí zde terénní Toyota! Zde na kopci z kamenní, kam nevede žádná cesta, natož silnička. Kolem postávají chlapíci, kteří ji sem tři dni dostávali pomocí lan a navijáků. Proč? Rekord přece...

Alešovo překvápko	rekord přece

Aby překvápek nebylo málo, zalovil Aleš v báglu, tajemně se zatvářil a vytasil se s plechovkou Plzně (zde úplně obyčejné foto). Po vrcholovém pivu přicházejí vrcholové fotky. Pak ovšem taky přichází ochranář NP a každého nás zkásne o 10 UAH – za průchod zdejší biosférickou rezervací. Při příležitosti placení zjišťujeme finanční nesrovnalosti mezi mnou a Alešem, trávíme následující půlhodinu snahou rekonstruovat pohyb peněz v našich peněženkách.

pavouk nastavující samospoušť

Zatím je jednání otevřené, ale já začínám nabývat přesvědčení, že mé přesvědčení, že jsem na začátku měl kolem dvou a půl litru, bylo špatné a že u mně má Aleš ještě 700,-. Ach jo.

my vši na Hoverle

Pod Hoverlou u kapličky dáváme oběd. Na kříži s Kristem je nápis INЦI (INCI) a my přemýšlíme, proč tam není klasické INRI. Aleš má řešení vypadající dost přijatelně: nemají král jako rex, nýbrž jako car.

V plánu máme ještě vylézt na Petros, odbočka však byla přehlédnuta, tak místo toho obcházíme celý masív kopce dlouhým traverzem po pěkně široké cestě s úžasnými výhledy. Oblohou se trochu honí mraky a pofukuje...

kouřovými signály posíláme do údolí zprávu, že se blížíme

V sedýlku, kde začínáme svůj sestup z hřebene, za námi přichází Polák a ptá se na vodu, posíláme ho směrem odkud jsme přišli, tam bylo vody spoustu. My pokračujeme. Nakonec jsme postavili stan na místě asi 0,5 km od sedýlka (nejdřív jsme ale místo přešli, hledali o kus dál, pak jsme si tohohle všimi z protějšího svahu a vrátili se). Je to pěkný rovný plácek zařízlý do svahu. U kraje má dvě obdélníkové díry vyztužené kameny... možná zákopy, možná bývalá dělostřelecká pozice kryjící údolí Kvasů.

K večeři se kuchtí „zbytky“. Já s Pavlem mícháme do jediného Dobrého hostince zbytek kolínek, čínské polévky a česnek (mimochodem toho byl hafec a bylo to dobrý). Michal a Aleš vylepšují gulášovku šenovským kuřecím. (Taky to bylo dobrý - )

Kluci okolo mě už spokojeně oddychují, takže ani skoro tradiční čtení zápisu už neproběhne... já snad za chvíli budu taky.

malá ranní hudba

někdo hledá cestu a někdo dělá, že ho to zajímá

Ani dnes to nebylo s mrazem příliš vážné – pouze jinovatka. Vaření snídaně, čekání na sluníčko, sušení stanu a jdem. Sestupujeme do údolí Kvasů, cestou proti nám stoupá skupinka s dost těžkými bágly... ale hlavně s dost pěknými dzievočkami (Ukazuje se, že Ondra je velmi kvalitním fotografem, nicméně na pohotovosti by mohl ještě zapracovat. Tudíž, bez fotodokumentace :) - ). Cesta vede pod majestátnými buky zbarvenými podzimem, trávíme pár minut sběrem bukvic. Pauzu na oběd si dáváme na romantické vyhlídce na Svidovecký chrebet. Dál už jen strmý sestup do Kvasů.

Hledáme nádraží – zdařilo se – vymlácené nádražíčko avšak, jak doufáme, s aktuálním jízdním poriadkom › zítra v 7:15 nám jede elektropojezd do Rachiva.

první chalupy při sestupu do Kvasů	poté nejdřív toto (ambiciózní betonový skelet)....

Nákup v magazínu, velice příjemná záležitost, žena za pultem ochotně podává, co žádáme, úsměvy, super lidi.

nádraží v Kvasech, jako doma

...poté celkový pohled na kus Kvasů

Nakupuji vážené bonbóny, jeden druh, druhý druh. Překvapením pro nás je skvělá vybavenost vesnických obchodů (Magazin), kde mají opravdu všechno a v cenách pro nás příznivých, třeba vodka byla za 50. Vyplatí se tahat pouze speciality typu kaše v prášku a Hostince.

Zakotvujem v místní restauračce, dáváme pivko, žádáme jídelní lístek... Ja vzkažu vam... mladá slečna povídá a povídá, zachytáváme pelmeně a kotlet, tak jdem do toho... jídlo ujde, pivko též. Pivo stojí 2,20 a jídlo cca. 6. Ne eur, ale hřiven, příjemná změna.

Chce se s námi družit jakýsi Vasil, byl 3 roky v Praze, rozumíme těžko. (je to ztracená existence a ožrala - ) (což Aleš neomylně pozná z toho, že na něho někdo mluví před 8 večerní opilý :) - )... má s sebou bábu – asi osmdesátiletou babču, která nejspíš ještě pamatuje zakarpatí jako součást ČSR.

Za nás 4 činí útrata 71 UAH.

Přidal se k nám ještě jeden Čech – Standa. Přešel Svidovecký hřbet a jede taky už dom. Je sám, cvok.

Společně jdem spát za vesnici k rozestavěné turbáze – reliktu socializmu – ambiciózní betonový skelet... Dva ukrajinští mrňousi nás vosírají, ať jdem spát jinam, snad to bude v pohodě.

... už poklimbávám, když tu mě vzbudilo Michalovo „Hej“ - prý zas někdo chodil okolo stanu... no nic, spíme dál...

Ráno nás budí Pavlův mobil a lehký deštík. Ač neradi, vylézáme do tmy brzkého rána okolo šesté hodiny. „Hej, kde je můj bágl?!“ „No přece v předsínce.“ Odpovídáme Pavlovi, jakoby se ptal kolik nohou má pes. Jenže bágl tam nebyl, kolíky od předsíňky vytažené, noční šramot... Dáváme si dvě a dvě do hromady – je nám jasné, že bágl někdo ukrad. V tu chvíli vidím velký průser: pas v háji, tzn. Cesta ne domů ale do Lvovu atd. Naštěstí se Pavel ukázal jako prozíravý, anžto měl skoro všechny věci u sebe. Zloděj si naštěstí vybral ten nejprázdnější, ve všech ostatních báglech byly peněženky nebo aspoň foťák. (No... asi jenom v Alešovu a Ondrovu - ) Chvíli šmejdíme po okolí, avšak s nulovým výsledkem...

Rozdělujeme si tedy Pavlovy zbylé věci mezi sebe (a Pavel nese jenom kytaru (: - ), balíme stan a spěcháme na nádraží. Berem to po kolejích, protože je to kratší. V tom se přede mnou v trávě něco černá: „Pavle, mám pro tebe malý dárek“, volám za sebe a sbírám do Pavlovy Gemmy okolo rozházené oblečení a láhev s pitím. Pavel září jak sluníčko (ale na druhou stranu už nenese jen kytaru - ), šťasten z nálezu téměř všech svých věcí. Chybí jen pivo, ešus a jídlo. Peněz se zloděj nedočkal, tak nepotřebný bágl zahodil. Dostalo se nám lekce o spaní v civilizaci s tím nejlepším koncem (skoro). Pavel se přezdil na „lucky bastard“ :-)

naše nejstrastiplnější ráno, ovšem vlak přijel včas

Primiskij elektropojezd přihučel na čas tažen diesellokomotivou.

je ráno a to je znát

Za 2UAH a 25 minut jsme v Rachivu. Přecházíme na autobusák, v ústrety nám vychází baba pokladní, že je možno kupovat bilety na Užgorod. Jede to v 8:00, to je za dvacet minut, jdem do toho (26 UAH). Ještě stačíme v místním magazínu nakoupit pár pochutin (třeba bonbóny s velbloudem :-)) - ). Po strastiplné pětihodinové kodrcačce nás vítá Užhorod. Loučíme se se Standou (jede do Košic busem), prohlížíme busák i vlakáč (dost pěkně zrekonstruované nádraží, skoro si zde usmrazení připadáme nepatřičně).

Co ještě napsat o Užhorodě? Těžko říct, z chvilkové procházky po městě na nás působí dost rozháraně – kombinace panelákova s nejlepšími lety za sebou a vidlákovem a do toho všeho luxusní krámy s LCD monitory, svatebními šaty..

co říct o Užhorodě? těžko ríct	užhorodské nádraží, jediná hezká věc, kterou jsme zaznamenali

Je čas vyrazit na Čop, cpeme se do Maršrutného taxi a tradá.

Čop: opět nabídky na taxi, exchange prachů.... my však jen ověřujeme, že jede vlak do Čiernej nad Tisou. Na parádně socialistickém starém ošuntělém mezinárodním nádraží s budovatelskými freskami

kus fresek v hale mezinárodního nádru v Čopu

nás tentokrát uvítali taky stylovou budovatelskou hudbou... fakt zážitek. Pak usedáme naproti ke stolečku u magazínu naproti vnitrostátnímu nádraží (opět pěkně zrekonstruované a perfektně čisté jako v Užhorodě) a popíjíme lahváčky. Koupil jsem chalvu. Příjemné čekání na vlak. Kluci chodí naproti na nádraží na záchod, při té příležitosti si všimi skupinky Čechů. Jak tak na ně z povzdálí pokukuju, přijde mi jeden nápadně vysoký – že by Nick? Jdu to ověřit blíž a skutečně: Bohouš a jeho parta valí na Prahu z Krymu. Poskytujii jednomu z nich carbonky z mé lékárny.

vnitrostátní nádraží v Čopu, docela kontrastuje s mezinárodním

Samozřejmostí je optat se jak jedou... prý Čop-Košice-Praha. To se nám hodí, na Cassovii lístek máme, tak měníme plány a pojedem taky tak.

Kupujem lístek na Čop-Čierna a začíná zas byrokratický buzer pasového odbavení – jeden bilet, razítko, pas, co vezete, kde byli. Pak ještě chvíli čekáme za zamčenými dveřmi nádraží až nás pustí na perón a do vlaku.

poslední chvíle na Ukrajině

Důkladná kontrola Slovenskej colnej správy nás přesvědčila i s rezervou, že ukrajinská pasovka byla ještě hodně v pohodě... na Alešova cigára musíme vyplnit papíry a pak vybalit všechny bágle až do poslední smradlavý fusky. Ve vedlejším kupé je slyšet, jak celníci rozebírají sedadla. Po asi hodině a půl se vlak zas dává do pohybu. Hurá, konečně jedem do civilizace...

Aleš vytahuje kytaru, zvuk nástroje opět zafungoval, přišel ukrajinský táta se synem, vyslechli jsme od něj pár typicky východních melodií od Vysockého, pak zas s poděkováním odchází...

Dojíždíme do Košic asi kolem desáté hodiny a přesedáme na Cassovii, která nás odváží směr západ.

Ve vlaku je o poznání víc místa než při cestě z Prahy, v kupé jsme až do Olomouce sami. V Žilině se odděluje Aleš, který jede ještě na víkend na Slovácko (cesta v noci s 3 přestupama byla veselá, ráno ve Strážnici jsem za celý týden poprvé zmoknul. Ale za to pořádně – ).

Do Prahy dojíždíme s decentní sekyrou asi v 9.